e-region.cz - regionální internetový magazín pro volný čas

Roudnicko není apendix Ústeckého kraje

Přečtěte si názor hejtmana Ústeckého kraje Jiřího Šulce na snahy o odtržení Roudnicka a jeho připojení k sousednímu Středočeskému kraji, o kterém se v poslední době na Litoměřicku živě diskutuje.

Obracím se na obyvatele měst a obcí na Roudnicku, aby si dobře rozvážili, jestli chtějí být Středočechy, nebo občany Ústeckého kraje. Kromě skutečnosti, že z Roudnice je to do Prahy blíže než do Ústí, si myslím, že neexistují pádné důvody pro výměnu kraje. A já osobně tvrdím, že bych jako občan i jako hejtman Ústeckého kraje o Roudnicko nerad přišel…
Důvody, které mne k tomuto tvrzení vedou, nejsou jenom finanční. Souvisí spíše s vnímáním tohoto krásného koutu, se vztahem k jeho historickému odkazu. Když praotec Čech shlížel z Řípu do krajiny, díval se na České Středohoří a promlouval o zemi oplývající mlékem a strdím. Díval se na Roudnicko, ale také na Litoměřicko, směrem k Bráně do Čech. Toto území je jedním z nejkrásnějších koutů Ústeckého kraje, jeho Zahradou Čech, jeho historickou pamětí. Pokud ho náš kraj ztratí, ztratí velký kus ze své krásnější tváře. Ztratíme-li Roudnicko, pak ztratíme i jeden z významných symbolů Ústeckého kraje.
Mrzí mne, když si zastánci odtržení berou za argument, že Podřipsku kazí Ústecký kraj image svou špatnou pověstí. Myslím si, že to není pravda a především se snažím, aby se právě ta takzvaná „špatná pověst“ Ústeckého kraje změnila. Ale to nejde ze dne na den, znamená to především lákat sem lidi k návštěvě, aby se přesvědčili, jak je tu krásně, nádherná příroda, vyhlídky, malebná zákoutí. Právě Podřipsko je jedním z mých lákadel, kterými vábím investory, návštěvy, turisty a všechny, s nimiž se při svých osobních cestách i pracovních jednáních setkávám.
Mrzí mne, že lidé na Roudnicku mají pocit, že jsou apendixem našeho kraje – i když možná to je jenom pocit několik jednotlivců se silným hlasem. Já sám za sebe musím říci, že jsem například při nedávných povodních Roudnicko považoval za prioritní oblast a snažil jsem se vymoci městům a obcím pomoc z dostupných finančních zdrojů NE podle jejich vzdálenosti od Ústí, ale podle jejich potřeb, míry poškození. Například na likvidaci odpadů a prvotních nákladů dostala Roudnice nad Labem 5 628 000 korun, z veřejné sbírky kraje pak jeden z největších příspěvků ve výši 300 000 korun, další peníze dostaly obce na Roudnicku, například Dobříň 4 064 000 korun na prvotní náklady a 600 000 korun z veřejné sbírky, 10 360 000 korun Kyškovice na prvotní náklady a 300 000 korun z veřejné sbírky a tak bych mohl pokračovat. Stejně tak si troufám říci, že určitě nezanedbáváme ani školy, školská či zdravotnická zařízení na Roudnicku, že je spravujeme stejně zodpovědně jako ta v jiných místech kraje. Roudničtí mají stejné příležitosti využívat dotace a jiné finanční zdroje kraje… Ale především má Roudnicko své zástupce v krajském zastupitelstvu – ti mohou v jeho prospěch lobovat, prosazovat jeho zájmy a vyzdvihovat jeho potřeby. Vždyť právě pro to si je Roudničtí do kraje zvolili.
Rozumím tomu, že ve druhé polovině dvacátého století byly zájmy Podřipska a Roudnice potlačeny ve prospěch okresu a města Litoměřice. Nové uspořádání veřejné správy po 1. lednu 2003 by ale mělo tuto ránu definitivně zhojit a občané Roudnicka mohou nyní dokázat, že nejsou žádným apendixem, ale naopak úspěšnou a krásnou částí Ústeckého kraje. Proto budu rád, když s námi zůstanou…